PAOLA NAVONE
V bratislavském showroomu Five Star Living jsme se setkali s ikonou italskeho designu Paolou Navone. Přijela na pozvání přednaškvého cyklu Clubovka, aby promluvila především o své spolupráci s italskou značkou Baxter. Probrali sme její genezi i budoucnos čalouněného nábytku. Nezůstalo však jen u toho. Vzpominali jsme na její dynamickou kariéru, která začala v Turíně a skončila v Miláně, meztím však designérka procestovala těměř celý svět. I proto je její tvorba svobodnou expresí obdivu k životu a zvědavosti, která, jak sama říká, je jejím nejdůležitějším motorem pohánějícím ji vpřed.

Adam Štěch: Narodila jste se a vyrostla v Turíně. Já mám velmi rád zvláštní, melancholickou atmosféru tohoto severoitalského města. Jak ovlivnilo vás? ?

Paola Navone: Vliv Turína byl velký. Hravně jsem totiž chtěla od první chvíle z města utéct. Bylo to obrovské prumyslové centrum a mně se to nelibilo. Chtěla jsem cestovat po celém světě, hlavně abych nebyla právě v Turíně.

AŠ: Studovala jste na Turínské polytechnice v době, kdy tam ještě učil kultovni designér a architekt Carlo Mollino. Jak vás inspirovaro vysokoškolské prostředí?

PN: Carlo Mollino byl fascinujíci osobnost. Když jsem na univerzitu přišla, působil tam už poslední rok. Na některé jeho přednášky jsem chodila. Byl jako kouzelník. Na černou tabuli kreslil oběma rukama zároveň. Bylo to až magické pozorovat ho. Ale já jsem ho registrovala již předtím. Můj tatínek měl totiž stavební firmu a na některých projektech s Mollinem dokonce spolupracoval. Pamatuji si, že jsme jeli do hor nad Turín a obdivovali Mollinovy stavby lanových drah.
Modrá je moje kornfortní zóna. Problém je ale v tom, že krávy se nerodí modré. Mají mnoho různých odstínů kuže, ale modrou zkrátka ne. Modrá je voda, modré je nebe.

AŠ: V té době probíhala revoluce, na vzestupu byl radikální designvva Turín byl jedním z center radikálniho hnutí. Působili tam architekti jako Pietro Derossi, Studio 65 nebo značka Gufram. Jaký jste měla vztah k radikálním myšlenkám? Ovlivnily vaši tvorbu?

PN: O radikálním designu jsem před nástupem na univerzitru vůbec nic nevěděla. Docela mě to lákalo, ale obecně atmosféra na škole byla hustá a poměrně vyhrocená. Bylo to období velklých politických protestů a společenských změn. Postupně jsem ale zjistila, že existují i lidé, kteři profesi architekta nebo designéra berou z úplně jiné perspektivy. Takže jsem se rozhodra jet do Florencie a seznámila se se členy skupín Archizoom, Superstudio nebo UFO. Také jsem v te době objevila práci kolektivu Archigram z Londýna nebo radikálů z Rakouska, jako byl Pichler a Hollein. Fascinovalo mě, že vsichni byli vzděláním architekti, ale jejich výstupy byly mnohem blíže současnému umění. Zjistila jsem, že profese architekta může být velmi různorodá. Člověk mohl navrhovat vize pouze na papír a nebo se věnovat menší architektuře a designu nábytku. To se mi líbilo.

AŠ: Chtěla jste tedy tvořit také radikální design a jít tímto směrem?

P.N.: Bylo to pro mě takové postupné objevování pokladu. Hodně mě to inspirovalo k me závěrečné práci na polytechnice, ve které jsem se věnovala jakési utopické, fiktívní architektuře. Byl to pro mě nástroi, jak utécí z každodenní reality turínského života.

AŠ: Jak jste se seznámila s designérem Alessandrem Mendinim? Měra jste k němu a skupině Alchimia poměrně blízko. Jaké to bylo být v epicentru nového designu?

P.N.: Když jsem dokončila diplomku, odjela jsem do Afriky, kde jsem strávila asi dva roky. Během toho se dostala moje práce mezi radikální designéry ve Florencii a v Miláně, včetně Aressandra Mendiniho, který mě oslovil, jestli bych ji nechtěla publikovat. Mendini byl v té době šéfredaktorem časopisu Casabella, který každý rok vydával jakousi ročenku toho nejlepšího, co vzniklo. Jednou mi zavolal, že by ji chtěl v té knize publikovat. Zároveň mi nabídl, abych přijela za ním do Milána, a tím mě v podstatě uvedl mezi milánskou designérskou scénu.

AŠ: Jak jste se pak osamostatnila a rozjela vlastní studio?

P.N.: To bylo poměrně komplikované. V osmdesátých letech jsem střídavé pobývala v Miláně a v jihovýchodní Asii, především v Hongkongu, kterí měl v té době obrovský tvůrčí potenciál. Dostala jsem se tam skrze tehdejšího přítele, který pracoval pro čínské firmy. Byly tam značky, jež, vyloženě prahly po evropských designérech. V celém tom regionu jsem spolupracovala s nábytkáři a nebo navrhovala interiéry, napřiklad ve Vietnamu, Indonésii nebo na Filipínách. Spolupracovala jsem se skvělými řemeslníky a hodně se od nich naučila. Měla jsem tehdy pouze jednu asistentku, pracovaly jsme v dlouhodobě neudržitelném módu, protože já jsem pořád cestovala. Před rokem 2000 jsem se nakonec rozhodla, že se natrvalo usadím v Miláně a založim regulérní studio. Hongkong i celý region tenkrát procházel velkými změnami. Myslím si, že to byl pravý okamžik vrátit se natrvalo do Milána. Od té doby pracuju na jednom místě jako všichni ostatní.

AŠ: Tehdy jste také dostala zajímavé zakázky, které vám dovolily vlastní studio rozjet.

P.N.: Ano, to je pravda. Tehdy zrovna Giorgio Armani pracoval na své interiérové divizi Casa Armani a nabídl mi, abych mu pomohla navrhnout a sestavit první kolekci. Od té doby jsem opravdovou designérkou.

AŠ: Když se dnes koukám na vaši tvorbu, mám trochu problém ji nějakým způsobem charakterizovat nebo kategorizovat. Je podle mě velmi rozmanitá, eklektická a ovlivněná vaším bohatým životním stylem a vlivem zemí, v nichž jste působila. Máte i přesto nějakou tvůrčí filozofii, formuli, kterou aplikujete na všechny projekty? Co mají vaše produkty společného?

P.N.: : Jsem ryba, která proplouvá v nekonečných vodách designu. Motor toho všeho je moje zvědavost a snaha neustále řešit výzvy, před kterými člověk stojí. Také nerada beru svoji práci příliš vážně. I přesto, že mužeme být jako designéři za naši práci nesmírně vděční, je to pořád ,jen" práce. Snažím se celému týmu předat svůj pohled na věc tak, aby byla významnou složkou stále zábava. Například u návrhů interiérů je skvělé, že můžete být velmi otevření a svobodní, pokaždé udělat něco jiného.
Mnoho mých kolegů to má ale obráceně, chtějí dělat takové interiéry, které budou charakteristické jejich vlastním rukopisem. Já ale začínám vždy od nuly, a proto jsou všechny mé interiéry velmi rozmanité. Nechci budovat svůj styl, ale být hlavně svobodná.

AŠ: A jak to máte s návrhy produktů pro konkrétni firmy? Tam přece jenom musíte nějakým způsobem respektovat DNA značky, její historii a její výrobní možnosti.

P.N.: :Ano, to je trochu odlišné. Každá značka má svou identitu. Musíme být při takové práci více disciplinovaní a snažíme se co nejvíce využít výhody kapacit konkrétní společnosti, její charakter a know-how.

AŠ: S tím souvisí i vaše dlouholetá spolupráce se značkou Baxter, kterou tady dnes v Bratislavě představujete. Jak ta synergie mezi vámi a Baxterem začala?

P.N.: Baxter jsem samozřejmě znala již, dříve. Když mě poprvé oslovili, tak jsem jim nabídla, ať' přijdou ke mně do studia, kde můžeme v klidu všechno probrat. Přišli Luigi a Paolo Bestetti, oba velmi šarmantní pánové. Měli jsme velmi příjemné setkání. Tak jsem si říkala, že to není vůbec špatné. Ale nechtěla jsem jim od začátku nic nalhávat a řekla svůj vlastní názor na jejich produkci. Zkrátka v té době se mi produkty značky Baxter vůbec nelíbily. A jasné jsem jim dala najevo, že si nejsem jistá, jestli jim mohu nějak pomoci. Ale pak jsme si dali pár skleniček skvělého ginu s tonikem, všichni se trochu opili a naše spolupráce byla na světě.

AŠ: A jak jste tedy začali?

P.N.: V roce 2000 jsme připravili první kolekci. Snažila jsem se k výrobkům Baxter přistoupit nově, jinak, než na to vedení společnosti bylo zatím zvyklé. Měla jsem velký problém s tím, že jsem vlastně neměla moc ráda kožený nábytek. Říkala jsem si, že je dobrý pro kancelář nebo nějaké reprezentativní místo, ale pro domácnost jsem ho nespatřovala jako ideální. Vysvětlovala jsem jim, že pro ně je nejdůležitější komfort, a proto jsem se snažila s kuží pracovat v takové rovině, jako běžně pracuji s textilem. Prvním výsledkem byla kolekce pohovek Budapest, z níž jsem měla opravdovou radost. Její design byl určitou syntézou vážnosti a luxusu kožené pohovky a ležérního stylu, který mým v oblibě.

AŠ: To ale zcela neplatilo pro vyrobce, že?

P.N.: To je pravda. První kolekci si totiž skoro nikdo nekoupil, a to byl pro mě jasný signál, že naše spolupráce nebyla úspěšná, a tím pádem jí asi nebudeme dále rozvíjet. Neprodali jsme vubec nic, tedy až na jedinou pohovku do jednoho athénského showroomu, který vlastní jeden z mých fanoušku a kupuje ode mě v podstatě každou věc. Tak jsme si znovu dali gin s tonikem a promysleli další postup. K mému překvapení ale se mnou Baxter stále chtěl spolupracovat. Luigi řekl, že na Salone del Mobile půjdeme příští rok znovu. Ťukala jsem si na čelo a řikala si, proč to znovu podstupovat. On na tom ale trvai. A tak jsme kolekci Budapest inovovali v nových barvách, které měly blíže ke klasickému stylu koženého nábytku. I díky velkorysejší prezentaci kolekce jsme konečně začali trochu prodávat. A dnes je to více jak 20 let bestseller značky.

AŠ: Co jste si vlastně od spolupráce s Baxterem slibovala?

P.N.: Chtěla jsem experimentovat s kůží, čalouněním, a tak přišla kolekce Housse. Pro Baxter to byla zcela nová filozofie, která byla hodně smyslová, volnomyšlenkářská a emotivní. Myslím, že jsme tehdy konečně našli společnou řeč. Nemluvili jsme jenom o produktech, ale konzultovala jsem s nimi i celkovou vizi pro jejich budoucnost. Začala jsem dělat kožený nábytek tak, jako by byl textilní, a tím se zcela zménil charakter celé značky. V produktech je obrovské množství ruční práce. A právě ta jim dává osobitost. Možná je to trochu arogantní říci, ale Baxter je, myslím, jedinou značkou, která má tuto výjimečnou identitu.

AŠ: To je krásný přiklad toho, jak se může nakonec taková spolupráce vyvinout. I přes počáteční neúsěchy jste to nevzdali a pracovali, dokud jste neuspěli.

P.N.: Ano, přesně tak. Taková spolupráce vyžaduje trpělivost. To nevymyslíte za pár měsíců. Chce to několik let rozvíjení kreativních nápadu a společné snahy a chuť něčeho dosáhnout. Nemůžete se vzdávat po prvním neúspěchu, i když jsem to v té době chtěla udělat. Teď jsem ale ráda, že mě přesvědčili, abychom pokračovali. Zhruba po třech letech se tak naše spolupráce ustálila a byla přínosná pro obě strany. Začali jsme si plně důvěřovat. Dobré partnerství se značkou je pro designéra základ. Já nikdy nejsem schopná něco sama prodat, vždy potřebujete právě výrobce. který váš nápad dokáže monetizovat.

AŠ: Některé vaše poslední kolekce pro Baxter jsou ve velmi výrazné modré barvě. Proč zrovna ta?

P.N.: Modrá je moje kornfortní zóna. Problém s Baxterem byl ale v tom, že krávy se nerodí modré. Mají mnoho ruzných odstinu kůže, ale modrou zkrátka ne. Modrá je voda, modré je nebe. Není to barva, která by pocházela ze země, je spíše kolem nás než v nás. Je to také skvělá barva, která se hodí do klidného prostředí, v němž chcete vypnout, odpočinout si. I proto ji používám.

AŠ: Jaké jsou dnes trendy v oblasti luxusního nábytku, do kterého spadá také Baxter?

P.N.: Je to bezesporu venkovní nábytek, který aktuálně prochází velkými proměnami v portfoliích takových značek. My ho s Baxterem děláme již deset let. Museli jsme přijít na to, jak vlastně kůži používat, abychom ji mohli aplikovat na venkovní nábytek. A letos jsme poprvé představili komplexní kolekci včetně doplňku. Kůže je přirodní materiál, který se ve venkovním prostředí o to rychleji mění. To je naše filozofie, přistupujeme k tomu s přirozeností stárnutí. Často pracujeme i s kůži, která je nižší jakosti v tom smyslu, že měl konkrétní dobytek třeba nějaký úraz nebo byl poštípán od agresivního hmyzu. Ale právě tato kůže je pro outdoor ideální a krásně stárne. Skvrny v kůži jsme využili ve svuj prospěch a po precizním barvení se staly součástí designu.

AŠ: Jaké jsou největší výzvy pro design komfortu, konkrétně pohovek? Jak budou vypadat za 50 let?

P.N.: Nevím. Popravdé pohovky už třeba ani nebudou existovat, už třeba nebudeme muset odpočívat. Interiéry budou vypadat možná, úplně jinak. Musíme zkoumat, jak budou lidé interagovat s prostředím obecně.

AŠ: Vloni jste během Salone del Mobile prezentovala svůj projekt Take It Or Leave It. Mužete nám ho blíže popsat?

P.N.: V poslední době se hodně diskutuje o ekologii a udržitelnosti. Každý se vás na to v naší branži ptá, jak přistupujete k designu, aby byl udržitelný a tak dále. Bavila jsem se o tom s kamarádem, novinářem Spencerem Baylem. Každý o tom diskutuje, ale v podstatě nikdo z nás není udržitelný. Protože už jen tím, že něco vyrobím, tak ve svě podstatě nejsem udržitelná. Chtěla jsem otevřít studio, pozvat lidi, aby si vzali, co chtěji, a ocitnout se v prostoru, kde by nic nebylo, a přemýšlet o tom, co dál. A tak jsme se Spencerem vytvořili projekt Take It Or Leave It v podobě loterie. Vybrala jsem 1000 předmětu, které jsem béhem života posbírala, a nabídla je do loterie. Každý z návštěvníků si vylosoval číslo a dostal nějaký konkrétní předmět. Mohl si ho nechat a nebo ho tam nechat ležet. Skoro každý si samozřejmé ten předmět vzal. Během jednoho týdne jsme rozdali skoro všechny. Nakonec jsme napsali i jakýsi manifest o tomto cvičení, jež jsme chtěli představit jako zamyšlení nad podstatou a životnosti věcí kolem nás.

AŠ: Itálie je výjimečná svým stylem a kulturou designu. Čím to je?

P.N.: Všechno to zadalo po válce v Miláně a jeho okolí. Mladí architekti tehdy potkali smělé průmyslníky a společně se pustili do rekonstrukce země. Vytvářeli produkty, které byly společnosti prospěšné, zároveň ale krásné a kulturné hodnotné. Co se ale týče stylu, Italové si spíše potrpí na oblékání než na interiéry. Každý v Itálii chce vypadat dobře. Když jdete v Itálii pŕed nějakými kancelářemi v dobé skončení pracovní doby, vidíte vycházet zaměstnance, kteří jsou velmi styloví. Ve Francii nebo Německu tomu tak není.

PAOLA NAVONE

*1950 V roce 1973 dokončila studia na Turínské polytechnice, kde jí přednášel i legendární designér Carlo Mollino. Následující léta prožila na cestách po Africe a Jihovýchodní Asii. V osmdesátých letech působila v Hongkongu a spolupracovala s lokálními značkami v celém regionu. V roce 1983 vyhrála prestižní oceněni Osaka lnternational Design Awards s kolekci objektů pro značku Abet Laminati. Na konci století se vrátila natrvalo do Milána a založla vlastní studio, které je dnes známé pod značkou Otto. Od té doby spolupracovala s renomovanými značkami, jako je Driade, Swarovski, Casamilano, Alessi, Knoll lnternational, Cappellini, Roche Bobois, Armani Casa, Martinelli Luce, Habitat nebo Baxter.

Text: Adam Štěch